Eurobot 2005 - deník

Ranní rituál vstávání už nemá tu účinnost. Rámus ventilace a dozorců vůbec nezapůsobila na ty, kteří v noci dělali největší hrdiny. Pokračují ve spánku a tak náš tranzit, dnes jede plně obsazen jen na první řadě sedadel.

Ke snídani marmeláda nebyla něčím neobvyklým. Ale k mému zármutku došla meruňková. Rychle jsem si vzpomněl na noc, kdy jsem se holedbal tím, že si jí dám velký nášup. Jahodová se ale nedá pozřít. A tak bez marmelády a bez poloviny týmu jsme nastoupili do posledních dvou kvalifikačních zápasů. V prvním se moc nedařilo. Hned zas mostem jsme anténou zavadili o soupeře a tím jsme se vyhodili na kuželky a tím se vyřadili z dalšího manévrování. Smůla.

Drželi jsme pravidlo, že vždy s Martinem chodí někdo druhý aby mohl startovat. Za celou dobu jsem se tomu snažil uniknout. Dnes jsme na to byli dva a teď byla řada ne mě. Přesvědčili mě, že je vše v pohodě a že si jako kameraman týmu, udělám pěkné obrázky přímo na hřišti. Moc ani ne. Prošel jsem celým zákulisím před závodem, se soupeřem Autelem jsme vzájemně prokonzultovali strategie a šlo se. Asi deset sekund jsem točil, než Martin přišel na to, že máme upadlé jedno přední čidlo. Bylo důležité pro první rozpoznání mostu při nájezdu k němu. Teď jsme museli řešit danou závadu. Jediné co jsme potřebovali byl prstolep. Blbý sekunďák za patnáct korun, z kterého jsme měli strach, že se vylije do vercajku. Co teď. Jediné co drobek lepilo, byla Martinova žvýkačka v puse. Zafixoval čidlo a zbývalo jen doufat. Ze třech možných pozic mostu, nás jedna mohla vyřadit. Smutně jsme čekali na svůj osud. A bylo to jasné. Most špatně. Teď už zbylo jen věřit Orbitce. Bohužel. Robot se rozjel, najel, ale nepřejel. Přesně prostředkem vzal kraj mostu. Tím jsme skončili tento poslední kvalifikační zápas fiaskem. To čekání na konec bylo těžké. Jak rozhodčí ukončili souboj, Martin sebral robota, já zbytek a zmizeli jsme do pitu. Tiše jsem si vyčítal, že jsem šel já na plac. Nechtěl jsem a neměl jsem.

Všichni naši krajané se jako vždy ptali: „Tak jak.“ „Bohužel“. Na znamení jsme otočili palce k podlaze. Pryč byl náš optimismus i veselé úsměvy. Zbytečná bota, která nás mohla vykopnout z dalšího postupu. Tak jsme byli rozjetí a teď, prázdno. Od českých zápasů jsme nikdy neměli problém, natož nulu. Seděli jsme kolem robota do kolečka a bezeslov jen zírali. To co většina týmů prožívali tři dny, nás teď dostihlo naráz.

Až kolem oběda přišel i zbytek týmu. Z mého pohledu správný člen týmu je ten, kdo pro tým dýchá a za tým žije. Ne fanaticky stále, ale teď, kdy nám bylo nejhůř…………………. Asi to každý cítí jinak.

Na internetu jsme si našli tabulku s výsledky, v které se projevovali všechny nově odehrané zápasy. Se zatajeným dechem jsme sledovali, jak se z šestého místa propadáme hlouběji a hlouběji. Všichni Češi jsme se postavili k tomu jednomu magickému monitoru a tiše sledovali kroky budoucnosti. Bylo to dlouhé hledění. Junioři byli relativně za vodou. My jsme se zastavili na čtrnáctém místě. Třetí od konce. A to znamenalo, že nastoupíme proti třetím nejlepším. Nemilá vyhlídka naší životnosti.

Byl čas oběda. Různě jsme se zasytili tím co se pravidelně opakovalo. Dnes poprvé pro změnu byla bramborová kaše s omáčkou, která již nám byla známá. Minimálně dnes je potřetí.

Dále následovala prezentace nových pravidel ročníku 2006. Víme už, kde se to koná. Na Sicílii. Dalších čtyřiadvacet hodin cesty odsud. Sem to bylo jen dvanáct. Je to tam nádherné přímořské letovisko s plážemi, jídly a ubytováním. Žádné bunkry. Máme na to rok. Pravidla nutí postavit nového robota. Je to úplně nová úloha, která potřebuje nového specialistu. Je ještě brzo na nějaké velké závěry. Uvědomujeme si, to množství práce a času potřebné pro několik zápasů.

Nezlob se, ale mírně jsem zapomněl na to nejdůležitější. Jak dopadli závody. Úžasně pro nás. Kluci z Brna bohužel neuspěli. Při přípravě na závod špatně zajistili shazovací ručičku a tak po projetí mostu, kdy ji rotací odjistili a úspěšně začali schazovat, nic se nestalo. Chvíli ještě přemýšleli, než se chytli za hlavu. Příliš pevně zajistili ručičku. Celkově, v této úrovni kvality soupeřů už neselhávaly stoje tak často jako lidský faktor. V předešlém zápase jedni zase nedbale zapojili startovací šňůru a tak se stali pro soupeře malinou.

I my jsme se cítili jako malinka. Všichni měli dva roboty. Jednoho okamžitě střílejícího salvu míčků, dále pak pokračujícího shodit zbylé stojící. Mezitím druhý robot stavěč, mezi svými kuželkami překážel a simuloval stavění. Jediní Junioři měli s námi podobnou strategii jednoho robota. Náš soupeř svojí výbavou a technikou byl favorizovaným Goliášem. Byli jsme odhodlaní prohrát se ctí. Po startu soupeř okamžitě pálil. Zasáhl skoro vše a co nezasáhl, dorazil. My v té době konečně dojeli k prvním kuželkám. Dostali jsme se až k zadnímu mantinelu, kde hlídkoval jejich stavěč. Nevím jak to ten náš šikula dokázal, ale místo toho, aby se o něj zastavil, začal se střídavě otáčet na obě strany, až se mu podařilo vymanit ze zajetí a položit zbylé. Ač jsme stáli na balkónku jen čtyři, naše radost překřičela zbylé publikum. Odhadem tak tři sta diváků. To spíše se zájmem pozorovalo naše šílenství.

Nerozhodný stav, ale nebyl východiskem. Jelo se druhé kolo. Zde nám pomohl lidský faktor. Chybou soupeře neodstartovali a tak my si položili všechny kuželeky a postoupily. Neuvěřitelné. Řvali jsme radostí. Všichni běželi za klukama do zákulisí arény. Já s kamerou nemohl. Hlídal jsem flek pro další zápas.

Dočkali jsme se. A ze soupeře jsme měli patřičný strach. Viděli jsme v předešlém kole jak náš nový soupeř zablokoval oba mosty protivníkovy a ten byl v koncích. Věděli jsme, že můžeme protestovat, ale tušili, že to nepomůže. Naštěstí most byl na kraji a tak jsme měli šanci. Oba jsme byli rychlý. A tak za mostem, již na hřišti jsme si zase škrtli. To nás otočilo. Jednou podruhé a po třetí. Tím jsme se vrátili zpět do směru a stoprocentně splnily. Soupeřům ještě jedna skupinka zbývala. Jejich bourač se pokoušel, byl blízko, zastavil se a vyčkával. Pak se ale dal do pohybu. Když rozhodčí začal odpočítávat posledních pět sekund, napětí bylo na maximu. Tři, dva, robot se stále blížil ke kuželkám, jedna, stop. Huráááá. Optický stabilizátor na kameře, byl zbytečný. Nevykryl naše emoce. Martin radostí vyskočil metr do výšky.

Předposlední možné kolo bylo proti Autelovi, zdejšímu vítězi národního kola. To jsou ti, co o nás řekli: „to je jednoduchá strategie, ale málo účinná“. Nebyla. Náš robot je rozdrtil. Jim zůstala jedna zasažená skupiny stát a nám, stál jejich stavěč, asi šestkrát vetší, v cestě. Vůbec nevíme jak to náš ďábel dokázal, ale zakousl se do podložky a tlačil a tlačil. Posunuli jsme toho Švýcarského mamuta o tři pole po zadním mantinelu. „To není možné!!! Hoši děkujem, hoši děkujem.“ Volali naše zbytky hlasivek. Oslavovali jsme. Pro nás to bylo už vítězství.

Finálový zápas s Microb Technology měl rychlý průběh. Poprvé jsme měli variantu, kdy byli mosty u sebe. Hned jsme se na nich zachytili anténou, a tím prohráli. Prohráli jen na hřišti. Bylo to obrovským úspěchem. Jak pro nás, začátečníky, tak i pro celou robotickou veřejnost České republiky.

Radovali jsme se. Snad nejvíce ze všech. Radovali jsme se až do dalšího dne. Užili jsme si slavnostní večeře na rozloučenou a zadružili se všemy národnostmi, které kolem nás prošly.

Snad bych mohl ještě dál pokračovat desítkami zajímavých momentů a příběhů, ale už ani mně samotného nebaví to dlouhé psaní. Proto, jestli to někdo dokázat dočíst až sem, tak mu patří můj dík. Dál bych mohl pokračovat vyprávěním o nočním průvodu s Italy po městě, návratu domů se zablouděním pár metrů před bunkrem, o cestě domů a o médiích, které si nás nejdříve moc nevšímaly a pak najednou jsme nevěděli, v které televizi budeme dříve.

Za R-team kronikář Jiřik

PS: gramatický barbar.