Eurobot 2005 - deník

Najednou nás tu bylo moc na zdejší sprchu. Zapomněli jsme na stud a hromadně obsadili MASH sprchu na parkovišti. Bylo to úžasné. Venku bylo ještě dost vidět, ale vevnitř byla tma. Proto jsme se museli svlékat přímo ve sprše a u toho si hlídat, aby se vám někdo nad tou Vaší kupičkou nevykoupal. Udělali jsme proto jednu část sprchy šatnou. Bohužel těžko se pak při oblékání poznávalo čí je co. Jinak ale zážitek neuvěřitelný. Hlavně při pokusech s regulací teploty vody. Dohodli jsme se, že zítra sem naběhneme všichni a necháme se vyfotit v Adamově rouše, zezadu. Fotku pak předáme organizátorům jako podkování za skvělé zázemí.

S každým ránem přestáváme reagovat na buzení zdejším způsobem. Klimatizace je pro nás jen příjemným šelestem. Mláďata opět stávají hůře. Po včerejší diskuzi s bratry Slováky se dohodli, že večer uskuteční návštěvu. My bydlíme v bunkru označeném B a oni na Déčku. Tak to musí být v druhé řadě nad námi. Smutně pak přišli s tím, že tam nikdo není. Dnes z jejich konzultace u mapy již víme, že jsou úplně na druhé straně města. Oni čekali a mezitím unavili obsluhu jejich bunkru a členy belgického týmu.

Než se tedy probrali, byli jsme už na snídani. Marmeláda. Jaké milé překvapení od organizátorů. Vzali jsme si ji jen poskromně. Věděli jsme o salámu v Jirkově batohu. Byl tam. Salám ano, ale nůž na jeho dělení ne. K našemu údivu jsme plastovými noži na marmošku udělali nemožné. Pronikli přes plastový obal i nadělili salám. Příjemné.

Celý den se dnes soutěžilo. Sice jsme moc nechválili organizaci a nechápali rozlosování zápasů, prošli jsme průměrně úspěšně třemi koly. Připočítáme-li k tomu včerejší zápas, vedeme si docela slušně. S klukama z Brna se proměnlivě držíme v první desítce. Obdivujeme jejich technický pokrok proti Praze. Dokonale zvládli design. Opatřili svého robotnického přítele černou barvou a oblepili vkusnými samolepkami. O vzhled ani tolik nejde. Jejich chaotický pohyb po hřišti se změnil v ladný přesun za most, tam pak vytahují z rukávu úspěšný trumf. Původně nehybná kulatá deska na vrchu automatu se roztáčí a na ní se napřimuje pružná anténa. Tím jejich robot pokrývá neuvěřitelnou plochu a nevadí mu kontakt se soupeřovým stavěčem, či překážkou. Elegantně couvnou a postupují dál. V případě, že jsou vychýleni na most a hrozí návrat na svoji stranu, nezmatkují a zůstávají u soupeře.

Jen kluci z Sirael se trápí. Neustále mají problémy technické a s rozhodčími. Při jednom zápasu pak zapomněli odblokovat stop tlačítko. Ač to vypadá jako školácká chyba, málokdo si představí co se děje s psychikou uvnitř kotle. Přesvědčili se o tom i další. Bohužel nebylo to poslední trápení. Před posledním dnešním zápasem vyhořela základní deska Esterky. Chudinka jedna. Proto, aby nebyla hned diskvalifikovaná za nenastoupení do zápasu, ji kluci postavili na start a jediné co mohla, mávala svými roztomilými ručičkami. Její soupeř byl ještě slabší. Boural si vlastní kuželky. Bohužel pravidla chtějí, aby robot byl klasifikován, musí opustit startovací pole.

Po dnešních závodech pak probíhali přednášky pro veřejnost. Martin a pan řiditel, dobře anglicky rozumějící, byli chtějící po vědění. My jsme se vrátili na základnu. Chvíli prohlíželi fotky ze dne, vykoupali se a různým způsobem odpočívali. Pak jsem se sebral a šel na průzkum terénu.

Je to tu moc malebné. Sice se tu moc nezatěžují chodníky pro pěší, ale nakonec jsem přišel na břeh jezera do takového polo parku a polo kempu. Klid, různé atrakce pro děti, místa pro pikniky volně umístěné ohniště i grily. Je to tu jako unás doma v daleké budoucnosti.

Přitom procházení jsem se různě šoural až jsem prošel nějakou rybářskou uličkou, v které byly domečky, spíše v současné době chatičky, menší než obyčejná garáž. Nevím jak se tam poskládají. Spíše to vypadalo jako v pohádce o Sněhurce a těch zakrslých kamarádech. Na konci ulice byl most a lávka na které bloumali nějaké postavy. Vidím na dálku dost mizerně a tak, než jsem se přiblížil, začal jsem se skoro bát. To víte, měl jsem v kapse asi pět Euro, pas a na rameni kameru. K velké úlevě to byli jen kamarádi ze slovenského týmu. A tak jsme hned přemýšleli co budeme dělat. Protože chtěli vidět naše bydlení, a hlavně měli v batůžku pár alkoholových mlsot, šly jsme opět zadružit. Udělali jsme v pomyslné společenské místnosti kolektiv a plastové kelímky na kafe přeměnili na nádherné decáčky, kterými se špatně ťukalo. Na počest našich kamarádů, Slováků, z TUKE - robotics jsme si proto TUKali. Přitom prohlédli nějaké videa ze zápasů a fotky z cest. Pokročilá hodina nás rozdělila do dvou táborů. Jedni by ještě družili, ale už byly moc unavení, a druzí by také družili, ale už dopili veškeré zásoby. Naštěstí kluci z TUKE nic nepodcenili a měli železnou rezervu v autě u závodiště. Přesunuli jsme se tam, a protože naše veselá nálada mírně kolidovala se smutnými tvářemi soupeřů, kteří se ještě na poslední chvíli snažili něco zachránit, či poopravit, rozhodli jsme se, že nebudeme lakomí a podělíme se s nimi. Byli tu i Pražáci. Chudák Esterka. Byla odložena v koutě a místo ní se pokoušel Zajda najít nejúčinnější strategii. Jak jsme přišli, tak jsme kolem kluků udělali kruh a rozjeli famózní mexickou vlnu. Pro nás úžasná vlna energie. Ostatní se po sobě koukli a pak dlouze o nás přemýšleli. Byli i tací, který jsme vysloveně zaskočili. Nám jejich neporozumění nevadilo a rozpoutali jsme druhou vlnu energie. Bylo opravdu moc energeticky náročné a tak jsme se šly k vozu pro zásobu. Byla tam. Cestou jsme ještě za oknem tréninkové tělocvičny u našich hochů rozpoutali jednu vlnu, která je mírně překvapila, ale určitě neméně potěšila.

Venku se rozpršelo. Vrátili jsme se do depa TUKE - robotics a zadružili snad se všemi, co šli okolo. Je krásné když si tak vzdálené národnosti porozumí. Na závodním hřišti se konala speciální disciplína. Pro ty, jejichž robot umí stavět kuželky byla vypsaná noční soutěž ve stavění čehokoliv. Hlavně plechovek od piva apod. Asi jsme přišli pozdě. Protože v aréně byl hlavně realizační tým a rozhodčí, kteří jako jediní potřebovali pomoc postavit na vlastní nohy. To málokterý robot zvládl.

Kolem půl čtvrté ráno jsme ještě chvilku mezi roboty hráli fotbal, pak rugby. Museli nás upozornit, že naše hra není moc bezpečná pro roboty. Proto jsme smutně skončili a rozešli se po svých úkrytech.