Eurobot 2005 - deník

Ještě když se vrátím k tomu, co se dělo včera, po tom co jsem tě odložil, musím se zase pěkně rozepsat. Tady jsme to zabalili, najedli se ve V.I.P. stanu a jeli do krytu pro zasloužený odpočinek. Naštěstí spousta týmů zde nespala, a tak jsme měli skoro samotku. Bohužel nám dozorci, možná jen hlídači, chtěli udělat radost a tak na noc větrali pokojíky. Bohužel, není to jako v běžném hotelíčku, či doma. Tady je atomový kryt s obvodovými stěnami a stropem přes metr širokými. Proto pustili větrání. To ale tak silné, že i na konci místnosti málem vlály spacáky a hukot proudícího vzduchu se podobal hlasitosti rýnského vodopádu. Naštěstí to po chvíli snížili na minimum. Někteří odvážnější prošli i koupelnou a ti unavenější hned usnuli. Mladší frakce týmu se ale odtrhla a šla zkusit noční ruch města. Ke svému zklamání zjistila, že jediné místo, kde to žije je tréninková hala.

To, co se dělo v noci nemohu popisovat, protože jsem usnul s hlavou na notebooku, ale ráno si pamatuji dobře. V šest třicet se opět rozhučely ventilátory na plný výkon. Do toho spustilo rádio, a za moment se objevil řidič zdejšího autobusu, který nás měl odvést na snídani, se slovy, že za tři minuty odjíždí. Obdivuji, že někdo se nedokázal zbudit. Jirku Šťástkovýho, jsme ještě probíraly. On tvrdí, že ač stává v sedm, je zbuzený až v devět.

Byl. Mezi tím jsme prošli stravovacím zařízením. Výběr byl fantastický. Čtyři druhy nápojů. Čaj, kafe, mléko a voda, dva druhy marmelád, máslo a veky. A teď opačně. Veka dobrá, máslo neroztíratelné a marmeláda výborná pro ty co ji jedí. Ostatní, hlavně masožravci byli zklamaní. Potom, co nás zkušení z jiných kol informovali, že ke snídani neexistuje nic jiného, podívali jsme se na sebe, a udělali inventůru v našich zásobách. Je to dobré, zítra snídáme uherák a řízky.

Závody začínaly až v sedm večer. Proto jsme měli čas na procházku. Podívali jsme se na k jezeru, uspořenými vekami jsme vyvolali mezi labutěmi vážný konflikt.Mimo jiné jsme zjistili, že krásná děvčata žijí asi pouze v Čechách. Při naší procházce jsme narazily na hezké historické jádro. Nejvíce pracujících lidí, které jsme potkali, se starali o úklid a květiny.

S blížícím se časem do zahájení soutěže jsme začínali být nervóznější z přístupu rozhodčích. Děsíme se jejich různých výkladů pravidel. Nehledě na to, že je začali i pozměňovat k potřebě druhých. Porovnám-li to, co nám v Čechách zakazovali, to tu najednou nově neplatí.

Bohužel ani průběh soutěže není moc férový. Ti, co vlastně včera a dnes prošli místním národním kolem, mají již dobře nakalibrováno na oficiálním hřišti za reálných podmínek. My, co tu jezdíme při tréninku, na hřištích, které jsou s jinou povrchovou úpravou máme potíže. Naštěstí jsme se drze vecpali na volné hřiště a zjistili, že je vše hodně jinak. Martin ale zvládnul empirickými pomůckami překalibrovat snímače a tak jezdíme.

Za organizačního nepořádku jsme i projeli prvním kolem soutěže. Rozložení kuželek bylo jednoduché. Odstartoval jen náš, soupeř vůbec nereagoval a tak zůstal stát v naší dráze. Mírně jsme ho tedy zatlačili k mantinelu a tam o něj zastavili. To bylo považované jako úmyslné napadení soupeře a sebrali nám bod. Bohužel zápas před námi, na druhém hřišti, se stalo něco podobného, ale to rozhodčí vůbec nebrali.

Nemá cenu s nimi diskutovat. Aspoň se jim podařilo pochopit, že startovací odpočítávání by mělo probíhat v anglickém jazyce. Zatím to bylo jenom zařazeno do námětů, ale snad se to projeví. Protože robotovo vypnutí časovačem je přesně omezeno devadesáti sekundami, je velmi důležité odstartovat na čas.

No, co na závěr. Doufáme, že malými krůčky se dostaneme k našim cílům. Ten v našem případě je vecpat se do středu mezi poražené a vítěze. Ještě máme malou možnost dobře zabodovat v soutěži o nejlepší plakát a v soutěži o nejlepší konstrukci robota. Uvidíme. Našim dnešním cílem je sprcha a odpojení ventilace našeho protiatomového doupěte.